Jesenická 24 – Ty vole, tady zdechneš

Autentické ohlédnutí za jedním z prvních ročníků, kdy ještě bylo možné přepnout roli hlavního organizátora v řadového závodníka.

Mrazivou tmu prořízlo neodbytné zvonění budíku vyřvávajícího, že bychom měli vypadnout z příjemného tepla spacáků, a začít dohánět, co jsme včera nestihli. Nárazový vítr bičující prostranství před Paprskem totiž celý podvečer úspěšně hatil veškerou naši snahu vystavět velkostan pro štáb závodu stejně jako stany pro technické zázemí závodníků.

A tak začalo svěží ráno před třetím ročníkem čtyřiadvacetihodinovky. Pokud by si někdo myslel, že už máme všechno nacvičeno a není co řešit, tak by se spletl. Naštěstí večerní teoretická příprava organizačního týmu podpořená nejedním pivkem přinesla ovoce a tak ve chvíli, kdy nad stromy vylezlo slunce, pobíhání lidí již nepůsobilo nijak chaoticky a konstrukce stanů v hrubých rysech připomínaly budoucí centrum závodiště.

Budovatelské úsilí jsem konečně někdy o půl deváté proložil první snídaní s výmluvou, že budu taky závodit a musím budovat zásoby, aby tělo mělo z čeho brát. Víťa, který v minulých letech projížděl rolbou trať, letos nebyl k dispozici a tak jsem sedl do rolby coby navigátor já. Vždyť jsem ten okruh proběhl aspoň padesátkrát a tak přece musím vědět, kudy to vedlo. Přes startovní plac až k prvním stromům jsem měl jasno. Hned za nimi se rolba zahrabala do závějí a muselo se jít pro druhou, aby ji vytáhla. V dalším pokusu jsme vjeli do nitra zasněženého lesa. Téměř každý strom mně byl povědomý, trasa mohla vést kudykoliv. Pan Mika za kniplem ze mě zrovna radost neměl. Několikrát se rolba propasírovala mezi kmeny pomalu tak, jako když se stěhuje stůl skrz mnohem užší futra. Překvapilo mě, jak bravurně lze přejet i velké pařezy ukryté pod sněhem. „Ty by asi v závodní trati být neměly“, napadlo mě, „Bude se to muset projet ještě jednou“.

Po návratu na Paprsek se řidiči vystřídali. Josef po diskusi se zbytkem organizačního týmu přišel s návrhem trať letos natáhnout na druhou stranu, kde normálně bývají davy turistů. Protože v nížinách bylo hnusně, dalo se předpokládat, že tolik lyžníků nepřijede a tak by nemusely být žádné kolize. A tak jsme zamířili na Malou Pralinku, což je sympatický asi čtyřkilometrový okruh k nedaleké polské hranici. Kostrbatá trať vyjetá smrčinou byla ponechána osudu.

Nová trať byla o poznání atraktivnější. Zejména mně v paměti utkvěl ostrý stoupáček v nejvzdálenějším bodě okruhu. Závodníkům jsem jej nezapomněl při předstartovním breafingu barvitě vylíčit. Kromě vyfrézování stopy jsme stihli ještě vyprostit zapadlé auto, jehož řidič se domníval, že když má čtyřkolku, že projede všechno. Úspěšně se mu tak povedlo zablokovat jedinou příjezdovou cestu na Paprsek, v koloně uvázla polovina účastníků závodu a start byl proto lehce opožděn.

V 11:30 o sebe zařinčely dvě poklice, dav čtyřiceti závodníků sebou škubl. Někteří sprintem, jiní promenádním tempem vyrazili k lyžím a hůlkám dosud osiřelým uprostřed prostranství představujícím start, cíl a prostor pro střídání štafet. Fotografové lačni krvavých kolizí byli zklamáni. Všem se povedlo najít své lyže, nerozšlápnout žádné cizí, nacvaknout se do vázání a mohutným odpichem (když to teda bude na fotkách) vyrazit na trať, jejíž cíl byl sice na stejném místě jako start, ale vzdálenost, kterou bude nutno urazit, neznal nikdo. Takové tajemné setkání s nekonečnem. Jenže nad tím v tu chvíli asi přemýšlel málokdo, neboť každý chvátal zmaten davem před sebou v neuvěřitelném tempu do pozvolného stoupáčku na Palaš.
Nevím jestli jste si toho někdy všimli, ale když na člověka pověsíte startovní číslo a řeknete START, tak i do toho momentu flegmatický jedinec, který nikdy nikam neběžel, nasadí sveřepý výraz a rychlostí, kterou byste od něj nečekali, vyrazí směrem, kde si myslí že vede závodní trať a maká, dokud neřeknete CÍL.

A tak se makalo. Vzhůru na Palaš, odtud asi kilometr neznatelným klesáním, v němž se rozhodně odpočívat nedalo, následně ostře vzhůru a podél hraničních kamenů k úplně nejvyššímu bodu okruhu. Odtud již víceméně z kopce a po rovině zpět na Paprsek. Vida a první čtyři kilometry s nějakými šedesáti metry převýšení by byly na kontě. Tabule s obrovskou mřížkou, v niž mělo každé startovní číslo svůj řádek, se začala zaplňovat. Sotva jsem se podruhé dostal na Palaš, hnali se proti mně již ti nejrychlejší a netrvalo dlouho a poprvé mě i předjeli.
Když mě po nějakých třiceti kilometrech začaly bolet nohy, nijak mě to nepřekvapilo. Vždyť se mně za celou zimu nepovedlo vyrazit na žádný výlet, který by byl delší. Naopak. Povětšinou jsem táhl ještě vozík se synátorem a tak jsem měl poctivě natrénovány pravidelné zastávky v hospodách. Jenže na ty při závodě není moc čas. A to ani přesto, že by se mohlo na první pohled zdát, že na čtyřiadvacítce je toho času až moc.

Pozdě odpoledne se na sebe závodníci a známí ještě usmívali, organizátoři u cílové tabule byli samý žert, často na vrub závodníků a atmosféra připomínala povedenou sobotní merendu.
Po padesáti kilometrech mě stále bolely nohy. Přidaly se ruce a začínal jsem cítit záda. Tělu jsem stručně vysvětlil, že stále ještě nekončíme. Mátl mě však fakt, že ještě ani nebyla tma. V minulých ročnících jsem věrný své úvaze, že chcípnout se dá i jinak, než při sólo jízdě na běžkách, závodil v týmech a těch 50 kilometrů jsem měl za sebou obvykle až někdy v noci. Teď byla noc teprve přede mnou.

V půl šesté jsem vrazil sluchátka do uší, nasadil čelovku a pokračoval v jízdě. Po západu slunce přituhlo a stopa začínala být příjemně rychlá. Z Palaše už se dalo jet celkem bez námahy soupaž, lehce dobruslit pod stoupák, vyvzlínat na hranici a pak pěkně klasikou až na začátek sjezdíku dolů na Palaš. Dobruslit k Paprsku a hurá do dalšího kola.

Nad západním obzorem pohasly mezi nízkými mraky poslední lumeny denního světla, slunce vyrazilo obšťastnit opačnou stranu planety a my zůstali odkázáni na nehřející LED diody. V modrém přísvitu mívám klamný pocit, že jedu mnohem rychleji, než se ve skutečnosti pohybuji. S dobrou muzikou je to zrádná kombinace. V náhlém záchvatu optimismu a pocitu, že to jede úplně samo, jsem posunul pravidelnou krátkou pauzu ze čtvrtého okruhu až na pátý. Tělo tuto změnu kupodivu okamžitě zaregistrovalo a již na Palaši jsem věděl, že toto jsem dělat neměl. Najednou prázdný žaludek, lepkavý pot, slabé nožičky. Optimismus ten tam. Po příjezdu ke stanu na hranici sil následovala okamžitá resuscitace. Tuba Jesenky na jeden nádech, čajíčky třesoucí se rukou, buchty jako od maminky.

Do dalšího kola se mně nenastupovalo nijak dobře. Hlavou se hnaly pochmurné úvahy: „…vždyť ještě zbývá dvanáct hodin do cíle…“, „…teprve sto kiláků…“, „ty vole, ty tady zdechneš…“ A kolem mě profičel zase jeden z těch, co si vesele bruslili. Kupodivu mě ani moc nevzpružilo, když jsem viděl, že se ten člověk začíná v ostrém stoupání také pěkně trápit a na jeho do té doby suverénním stylu jsou patrné změny.

Po půlnoci jsem si poprvé uvědomil několik skutečností. V prvé řadě, že nádherně svítí hvězdy. Chtěl jsem sedět s mimozemšťany na tribuně a královsky se bavit pozorováním čtyřiceti čelovek kroužících temnými hvozdy kdesi uprostřed Evropy. Pak mě došlo, že jsem hrozně dlouho nepotkal nikoho na trati. Meditovat si v mrazivé nocí je fajn, ale proč všichni ostatní můžou normálně spát? Možná budu muset přehodnotit ambice a jít si na chvíli taky lehnout. Sjezd se zavřenýma očima málem neskončil dobře a nerad bych někoho vyděsil, jak chrápu v závěji.

Když se zase objevilo světlo Paprsku, došlo mě, že příhodnější jméno chaty by se pro tento závod vymýšlelo těžko. Organizátory už v mrazu konečně přešel humor a přestali si dělat srandu i sami ze sebe. Nechal jsem stanové městečko za zády a opět se zanořil do tmy.

Každý odpich bolel. Do páteře mezi lopatkami mě asi někdo zarazil kus trámu. Svaly v nohách si dávaly záležet, aby svůj vzdor posunovat lyži kupředu daly patřičně najevo. Asi došlo na lámání chleba. Už vím, že když jsem si svůj sólo tým pojmenoval Meresjev, nebylo to jen tak do větru. Celoroční hnípání u monitoru si vybíralo svou daň. „Ale když se ten chlap dokázal doplížit skrz tajgu, já bych přece taky mohl někde vydolovat nějaké kilojouly energie a těch pár hodin do rána vydržet“. S touto myšlenkou a zaťatými zuby jsem zdolal najednou nějak prudší a delší kopec ke hranici. Tam systém definitivně vysadil a jak jsem dojel zpět k Paprsku moc nevím.

Zevnitř omrzlý stan, propocené oblečení, úplně promočené boty. Jak se teď po slabé hodince spánku dokopat k pokračování toho martyria? Dialog s vlastní leností trval snad dalších třicet minut. Nakonec jsem s odvahou srovnatelnou se zaklepáním na dveře zubní ordinace, kde mně mají trhat zub, rozepnul zip spacáku a sérií zrychlených pohybů navlékl čepici, rukavky, shodil huňatý svetr a vyklusal pro lyže.

Hvězdy, stromy, stopa. Vše je na svém místě. Zázrakem zmizela bolest zad. Konečně jsem se dostal do tempa přerušovaného po šestnácti kilometrech čtvrthodinkou na jídlo. Famózní východ slunce do křišťálového rána. Trať opět ožila známými tvářemi. Na mnohých je vidět, že si na světě nepřejí moc věcí více, než aby bylo půl dvanácté. Urputné souboje byly dobojovány. Snad jen ženské týmy se ještě honily s několikaminutovým odstupem a první z chlapů ztrácel nevelký náskok na první z žen. Já jsem to nějak neřešil. Sice taktika byla od začátku naplno a pak postupně zrychlit, ale jaksi nebylo kde brát, takže jsem na svém tempu neměl co měnit.

Cíl. Vyndal jsem sluchátka z uší. Mžoural jsem do ostrého slunce jako čerstvě vyoraný krtek. Paráda. Už nikam nemusím. Teda ani nemůžu, což to se však nemusí říkat nahlas. Po třech letech mohu srovnávat, jestli je náročnější tento závod absolvovat ve dvojici, trojici anebo sám. A výsledek? Člověk je vyřízený pokaždé stejně. Úplně.

Snad se tedy zase těším na další ročník. Na poznávání sebe sama, na všechny ty zimní výlety podniknuté pod záminkou tréninku, na setkání se stejně postiženými lidmi. Nechcete to náhodou zkusit taky?

www.jesenicka24.cz