Když na cyklovýletech absolvujete první kilometry s vozíkem, je pravděpodobné, že čas už zpátky nevrátíte a ani na pěších túrách už potomka nenarvete do šátku. Přichází tedy chvíle pro další investici, tentokrát do krosničky. Ve srovnání s vozíkem vás čeká mnohem jednodušší rozhodování, zda si a jakou si pořídit. Nebo alespoň na první pohled. Na krosničce se totiž nic netočí, při chůzi jdete pomalu a tak nákup neprovází emoce spojené s obavami o zdraví dítěte. Nicméně ani u krosniček není radno výběr podcenit a následující stať vám budiž názornou ilustrací, proč se vyplatí zamyslet nad očekáváním od tohoto zdánlivě jednoduchého transportního prostředku.

V principu jsou dvě možnosti, kde a jakou krosničku pořídit. Přesto, že by krosničky měly sloužit stejnému účelu, výrobky nabízené v kočárkárnách typu Chicco a produkty vyspělého outdoorového průmyslu se od sebe velmi podstatně liší. Specialisté na hardware pro maminky a mininka s přehledem vítězí z cenového hlediska a navíc tvrdí, že jejich krosničky maximálně zohledňují komfort dítěte. Což může být i pravda. Rodiči tedy instinkt (a peněženka) našeptává, že právě takový výrobek na to běžné nošení stačí a v poměru cena/výkon bohatě splňuje očekávání. Pokud si občas vyjdete na kratší výlet, tedy tak hodinku, dvě někde za městem nebo po rovince od auta, asi navždy zůstanete přesvědčení, že jste pořídili skvělou věc. Beztak rátce po té, co vaše dítě ujde po vlastních trošku rozumnou vzdálenost, krosničku stejně předáte dalším rodičům anebo schováte pro mladšího sourozence.

Zajímavé navíc je, že tyto jednodušší krosničky často postrádají i zásadní věc jakou je rozumný zavazadlový prostor, do kterého by se vešlo něco náhradního oblečení, svačina a láhev s pitím. Jde-li totiž na výlet s dítětem pouze jeden dospělý, ocitá se v patové situaci, co si s tímto nezbytným vybavením počít.

Nám bylo od začátku jasné, že s našimi ambicemi podnikat celodenní túry v kopcích na vybranou moc nemáme a jsme odsouzeni odevzdat nezanedbatelný kus výplaty v některém z outdoorových obchodů. Nedlouho po povedeném nákupu za námi přišli kamarádi odjíždějící do Norska, zda bychom si s nimi nemohli krosničky na dva týdny vyměnit. Oni nám nechají Chicco, o kterém usoudili, že by v horách Skandinávie mohlo být problematické a my jim půjčíme Salewu. Ohledně případných potíží to odhadli přesně. Výměna samozřejmě proběhla a já si až po jejich odjezdu na sever uvědomil, že máme před sebou prodloužený víkend v Jeseníkách.

Šimon si v pohodlné sedačce hověl, zanedlouho spokojeně usnul a dokonce ani já jsem si jako nosič prvních několik set metrů neměl na co stěžovat. Jenže tělo rozmazlené propracovaným zádovým systémem a dalšími prvky na popruzích začalo takové vymoženosti záhy postrádat. Nejprve se projevila absence solidního bederáku. Spící potomek totiž nikdy nesedí ideálně a těžiště nákladu se průběžně mění od pozice jakžtakž shodné s naloženým kletrem až po naprosto nemožné vychýlení mimo svislou osu zad nosiče.

Netrvá dlouho, než vám ramenní popruhy začnou více či méně snesitelně drtit jedno či druhé rameno. A vy krosničku, pokud dítě spí, nemůžete jen tak nadhodit a srovnat jako běžný batoh. A tak trpíte. Slušný bederák, jež na sebe vezme podstatnou část hmotnosti, je proto učiněným požehnáním. Jenže smůla. Na vyměněné sedačce ho nahrazoval takový směšný popruh vedoucí kolem mého trupu nikoliv ve výšce beder, ale spíš žaludku. Byla zde sice možnostho úplným povolením ramenních popruhů dostat do správné výšky, ale to se jen změnit charakter a místo nesnesitelné bolesti. Ve volných popruzích se krosnička zvrátila dozadu a mé paže stejně zůstaly odříznuty od dodávky krve. Rychle jsem popruhy našteloval do původního uspořádání a postupně jsem se smířil s tuhnoucím zátylkem, páteří, horní polovinou zad a přemýšlel, jak daleko Šimona donesu jen tak v holých rukou anebo za krkem tzv. na koníkovi.

Až do návratu kamarádů z Norska jsme pro jistotu žádnou další podstatnější túru raději nepodnikli. Ne náhodou si pak i oni pořídili krosničku outdoorovou bez velkého váhání.

Od krosniček je tedy na místě očekávat

1. Z pohledu dítěte:

• nastavitelnou hloubku posedu, díky kterému dítě sedí ve stále stejné výšce vzhledem k těžišti bez ohledu na zvětšující se výšku postavy
• stříšku proti slunci a vodě
• pláštěnku, do které se dá zabalit celá sedačka od stříšky až po boty potomka
• měkkou opěrku hlavy, o kterou se může opřít, když spí

2. Z pohledu rodiče – nosiče:

• solidní a dostatečně široké ramenní popruhy
• dostatečně tuhý zádový systém pokud možno ve stejné kvalitě a propracování jako je standardem pro běžné velké batohy – starší děti mají s oblečením a základní výbavou na jeden den hravě přes 20 kg. Zádový systém musí být výškově stavitelný podle postavy nosiče.
• regulérní bederní popruh, který sejme podstatný díl hmotnosti z ramen
• zavazadlový prostor, který oceníte, když jdete s dítětem v jednom. Anebo i když jdete ve dvou, máte náhradní oblečení pro dítě vždy u sebe a nejste závislí na tom, kde se druhý dospělý právě zdržel.

Na co dát pozor při provozu:

• Teplota vzduchu, vítr – když kráčíte obtěžkáni krosnou, obvykle pocit zimy jen tak nezažijete. Pot se z vás jen leje. Ovšem váš drahocenný náklad se nehýbe a mnohem dřív pocítí, že slunce zalezlo za mraky a vítr nehřeje. Nehledě na situaci, kdy spokojeně spí a přitom chladne.
• Slunce – jdete-li na horách na celý den, vyplatí se zapřemýšlet, odkud svítí slunce a zkontrolovat, zda dítě není jako na grilu. A to zejména když spí a hlavu nedrží zpříma pod stříškou. Krém s vysokým UV filtrem není tedy vůbec zbytečný.
• Jídlo, pití, režim túry s pravidelnými zastávkami, nadmořská výška….. to je na delší a nikoliv nezajímavé povídání. Kromě dalších článků, které průběžně doplním na xmountain.cz, doporučuji sledovat dění v Alpském klubu Brno, kde je aktivnímu životu s dětmi věnována veliká pozornost